[dangerouz]

Осенивший и в последствии сбежавший от меня рассказ inspired by Thomas, котором упоминалось вот тут, всё-таки был пойман за хвост и записан.
Вряд ли кто-то прочитает (особенно с учётом, что он на чешском), но пусть будет... =)

Název: Oči.
Žánr: angst, fluff.

Málem ji ani nepoznal, tak moc se změnila.
Pamatoval si ji jako holku krev a mlíko s zářícíma očima, možná ne přímo šťastnou, ale rozhodně celkem spokojenou.
Jak dlouho ji vlastně neviděl? Rok? Rok a půl? Asi tak.
Teď byla pohublá, měla ztrápený výraz a v očích ani stopu po lesku nebo emocích. Přitom podivuhodně zkrásněla, jako kdyby až závoj smutku dokázal plně odhalit, co v sobě má.
To všechno mu blesklo během pár okamžiků, kdy ji viděl přicházet.
„Ahoj,“ řekl, nespouštěje z ní oči.
„Ahoj,“ odpověděla. Postřehl v jejích očích kratičký záblesk radosti, který však rychle pohasl, a koutky rtů se jí povytáhly v jemném náznaku úsměvu.
Pozoroval, jak prošla ke svému obvyklému místu – k mantinelu přímo naproti středové čáře. Stávala tak pokaždé, když se sem chodívala dívat, jak hrají fotbal. Nevěděl, kdy začala chodit, ale když se připojil ke svým přátelům a stal se součástí jednoho z týmů, už neodmyslitelně patřila k letním fotbalovým podvečerům.
Tok jeho myšlenek byl přerušen střídajícím spoluhráčem, ale ani zcela zabraný do hry neztratil nit úvah.
Všiml si, že ho pozoruje, párkrát zachytil její pohled – natolik bezvýrazný, až to bolelo. Kdyby byl tehdy pozornější, věděl by, že ho se zájmem pozorovala už tenkrát, ale pozorný nebyl a tato skutečnost mu unikla.
Zato celkem přesně věděl, jak se seznámili, jak ji tu skoro pokaždé viděl.
Zpátky na střídačku musel rychleji, než chtěl – po nepovedeném došlapu ho strašně píchalo v kotníku. Jak za sebou zavíral dvířka a kulhavě se snažil své zranění rozchodit, zachytil její pohled. Ustaraný.
Aspoň k něčemu ta smůla je, pomyslel si se zvráceným uspokojením. A vrátil se k úryvkům myšlenek, jež se mu míhaly v hlavě, když byl na poli.
Je zvláštní, co všechno si pamatujeme, aniž o tom víme. Na co všechno si rozpomeneme, když nám na něčem – nebo někom – začne aspoň trochu záležet.
Teď si s ohromující jasností vybavil úsměv, který mu věnovala pár týdnů poté, co se poznali, plamínky jejích v očích, když jí jednou doslova nahrál na jednu vtipnou hlášku. A přitom málokdy si spolu prohodili víc než pár slov. (Ne že by ona nechtěla... jen byl trochu moc nevšímavý.)
A jednou se prostě neobjevila. Nepřišla. Což... lidi přicházejí a odcházejí, a ona nebyla natolik blízký člověk, aby ho její absence nějak znepokojila.
„Můžeš...?“ zaznělo z hřiště. Mohl. Musel. Myšlenka, která se mu rodila v hlavě, splašeně utekla před fotbalovými instinkty a reflexy. Měl tuto hru rád – její rytmus, přesnost, ladnost pohybů (ale v životě by ho nenapadlo, že „tančí s míčem“ – a přesně tohle si majitelka těch smutných prázdných očí myslela, a kdyby ho tohle srovnání napadlo taky, asi by jí dal za pravdu) a dokázala ho pohltit. Ale dnes ne zcela, dnes ne.
Když byl opět na střídačce, vrátil se ke své splašené myšlence.
Co se může v životě člověka stát, že najednou zmizí a objeví se po dlouhé době – a zcela jiný, jako vyměněný? Co víc – zcela zničený a naprosto vyčerpaný?
Nikdy se neměl dozvědět, co se jí přihodilo – teď ani v budoucnu. A koneckonců... svým způsobem na tom vůbec nezáleželo...
Sledoval hru a přitom skoro nevnímal – prostě tam někde poletoval míč, širší kontext mu nyní unikal, vzpomínek, myšlenek a úvah bylo nečekaně hodně.
Další střídání odmítl, stejně vyhrávali a do konce už zbývala jenom chvilka, navíc stále cítil kotník – ne že by přímo bolel, ale... prostě ho cítil. Jak zvedl pohled od zranění, téměř bezděčně se zadíval na ni. Nejdřív si ničeho nevšimla, pak ucítila, že se dívá, a pár vteřin mu pohled opětovala, než uhnula očima jinam.
Ale i to stačilo. I těch několik málo vteřin stačilo k tomu, aby spatřil, co spatřit nechtěl, a aby to, co viděl, ho píchlo kdesi hluboko uvnitř. Tak tohle zabolelo doopravdy. V těch hnědých očích, co se na něj dívaly, které si pamatoval plné veselých jiskřiček, totiž nebylo nic. Jen prázdnota a bezedný smutek.
Co je to za svět, kde mladé holky, kdysi plné elánu, se mění ve stíny čehosi, čím kdysi bývaly?
Skoro ani nezaregistroval, že hra skončila. Vyhráli, přesně jak předpokládal. Spoluhráči i protivníci pomalu odcházeli, i ona se chystala k odchodu, díval se, jak se proplétá k cestě a... v tom ho něco napadlo.
„Počkej!“ zavolal a několika rychlými kroky ji dohnal.
„Hm?“ Zahlédl v jejích očích záblesk zájmu a náznak očekávání. To bylo dobré. Potěšující.
„No...“ Když stál naproti ní, najednou bylo těžké začít a vyslovit to nahlas. „No jenom že mě napadlo... – chodíme s kluky na pivko po zápase, nechceš se taky stavit?“
Emoce na její tváři se vystřídaly rychleji, než je stačil vnímat, až se ustálily na výrazu obezřetného překvapení.
„Ou... tohle jsem nečekala,“ přiznala se. I hlas měla jiný, bezbarvější, ale v porovnání s očima nepůsobil tak bezútěšně.
Já taky ne, pomyslel si, ale nahlas nic neřekl, jen pokrčil rameny.
„Nó...“ pronesla po chvíli, „může být.“
„Tak – v osm?“
„Fajn.“
Nemusel říkat, kam na to pivo chodí, věděl, že ona to ví.
„Tak jo, zatím,“ pokusila se usmát, ale moc se jí to nepovedlo. Neodpověděl, náhle nevěděl, co říct, jen se usmál – překvapivě ani jeho snaha nedopadla zrovna přesvědčivě. Sledoval, jak jde pryč, počkal si na spoluhráče a společně opustili hřiště.

Když chvíli před osmou dorazil k hospůdce u potoka, kam tak rádi chodili, většina kamarádů už tam byla, jen pozvaná chyběla. Což... měla čas. V osm se přistihl, že se střídavě dívá na hodinky a směrem, odkud by dle jeho odhadu měla přijít. A přišla.
Opustil přátele a na jejich zvědavé „Kam jdeš?“ reagoval jen mávnutím.
„Jdu pozdě.“ Neomlouvala se, prostě konstatovala. I když... ten sic letmý, ale upřímný a provinilý úsměv byl výmluvnější než slova.
„Nevadí. Pivo, limča, kafe...?“
„Asi limča.“
Zmizel ve dveřích do podniku a minutu později se vrátil se dvěma sklenicemi malinovky. Se slovy díků si jednu vzala a očima zabloudila k dlouhým stolům a plným lavicím letní zahrádky.
„U zábradlí to bude lepší,“ zhodnotila. Souhlasil – možná by to nebylo doslova lepší, ale soukromější určitě. A trochu klidu v této situaci, do které se dostal sám, docela vítalů ne že by svého rozhodnutí litoval, vůbec, jen byl trochu zaskočený vlastním jednáním a nebyl si tak úplně jistý, jak pokračovat.
A byla to ona, kdo mu poskytl vodítko.
„Ten gól byl pěkný, dobrá střela.“
Cože? Jaký gól? Jó, málem by zapomněl vždyť dnes taky přispěl ke gólové nadílce, pravda.
„No, povedlo se,“ přikývl. Občas míč prostě „sedne“, a když se poštěstí...“
Zase měl pevnou půdu pod nohama, téma, ve kterém se vyznal, což mu poskytlo dostatečnou jistotu pro začátek, a pak to šlo samo.
Zprvu se tvářila trochu rozpačitě, přál si, aby se uvolnila a alespoň na krůček se přiblížila té dívce, kterou si pamatoval. A jeho přání bylo vyslyšeno; s potěšením pozoroval, jak se stále častěji usmívá, jak se vní probouzí emoce, i když pořád ještě chyběl notný kus cesty k dřívějším zářivým úsměvům a spontánním reakcím.
A oči? Jestli ho dnes skutečně něco bolelo, pak její pohled. Pohled malého uštvaného zvířátka, zahnaného do kouta, které rezignovalo na svůj osud. A když se v jejích očích objevila, byť nakrátko, nefalšovaná radost, měl pocit, že jsou to přesně ty okamžiky, kvůli kterým stojí za to žít.
Plácali nesmysly, probírali filmy a hudbu, hodnotili knihy a rozebírali fotbal, až z jedné malinovky byly dvě, nebe na západě definitivně ztmavlo a část hráčů již šla po zaslouženém pivku domů.
Zadívala se na prázdnou sklenici, pak na hodinky.
„Už musíš jít?“ zeptal se a doufal v zápornou odpověď.
„Hmm... ne. Ale limonády bylo dost a stání u zábradlí potoka taky.“
Nebyl si jistý, kam míří. „Nějaký nápad?...“
„No... že bychom... se trochu prošli?“ otázala se a začervenala se přitom tak půvabně, až se musel usmát.
„Můžeme,“ souhlasil.
A šli. Později si nedokázal vybavit, kudy procházeli, v paměti mu utkvěla spíš atmosféra než geografické detaily. Pamatoval si na rovné linie pouličních světel, ale ne ulice, ve kterých svítila. Vzpomínal si, jak hledali na nebi Velký vůz, ale vůbec netušil, kde přitom stáli. Vybavoval si noční koncert cvrčků, ale nevěděl, kde ho slyšeli.
K domu však došli. K tomu jejímu.
„Které patro?“ otázal se a přejel pohledem dlouhé řady panelákových oken.
„Poslední.“
„Asi máš pěkný výhled,“ odhadl. Sám bydlel ve třetím poschodí a jeho výhled se omezoval na parkoviště, protější dům a kousíček nebe nad tím vším.
„Jo, to mám,“ připustila.
Ať už bylo jakkoliv pozdě, ani jeden z nich nechtěl jít. Založil ruce do kapes a špičkou boty vrtal do země. Dokonalé ztělesnění nerozhodnosti a usilovného přemýšlení.
„Myslíš... že bychom to mohli zopakovat?“ Nezvedl pohled ani nepřestal vrtat do země.
Zadívala se do dáli kamsi za ním, a kdyby ji v tu pozoroval, spatřil by, jak se její oči zase zaplňují prázdnotou s nepatrnou příměsí bolesti a zoufalství; zmizela však stejně rychle, jako se objevila, vystřídal ji výraz obezřetné naděje.
„To bychom asi mohli,“ přisvědčila potichu.
„Pak se domluvíme,“ řekl a usmál se. Ani tohle nemusel upřesňovat, stejně jako místo, kam chodí na pivo, zcela jistě věděla, kdy znovu hrají a že ho tam určitě najde.
„Tak... už půjdu.“ Nejistě se pousmála a skutečně se chystala odejít.
„Dobrou noc přeji.“
„Já tobě též.“
Nevěděl, co ho to napadlo, ale najednou se sklonil a letmo ji políbil na tvář. Ve tmě naposledy zazářily jeho zuby v rošťáckém úsměvu, a zamířil domů.
Pár okamžiků stála a sledovala, jak odchází, cítil v zádech její pohled, pak ten pocit zmizel a tiše klaply domovní dveře.
Jak tak šel a díval se na hvězdy, najednou si s ohromující jasností uvědomil, že udělá všechno pro to, aby ty oči už nikdy nepřestaly zářit...